Dostali jsme ampuli s preventivními zrny proti
infarktu. Bylo to na ampuli napsáno čínsky, ale někdo z Němců si dal práci
to přeložit. Týden před během mě začali organizátoři smskami informovat o
doporučeném stravování, tréninku a životním stylu. Prý jim někdo nedávno na
trase zemřel.
Nemam fotku z 1/2Maratonu s číslem. Pače lilo jako
z konve. Převlíkali jsme se v metru spolu se stovkami dalších. Cpali
zmáčené oblečení do maratonských pytlů, aby nám je mohl autobus dovézt do cíle.
Šlapali si po oblečení a po sobě. A pak vyrazili do boje. Dost pozdě na to, co
nás čekalo. Start byl ještě daleko, na Bundu. A Bund daleko. Hlavně se k němu
přes davy nedalo dostat. Šlapali jsme po sobě a po ostatních a ještě se drželi
za ruce. Klepali kosu v šortečkách. Za chvíli jsme promokli na kost. Holky
měly (auto)busy jinde, a tak jsem se ocitla sama. Chtěli jsme udělat foto s číslem,
ale dav nám to nedovolil, proto ho nemám. A pak mě strašně potěšilo, když jsem
se s Vámi náhodou potkala znova. U toitoiek. Ale kluci můžou po evropsku,
a tak jste mě opustili znova. Začalo moje sólíčko. V metru jsem si
uvědomila, že jsem ráno nepolkla aulin na levé koleno. Aspoň to bude opravdový
boj, vlastně mě to těšilo. Snažila jsem se prodrat davem ke startu. Už před
nějakou dobou jsem slyšela startovní výstřel, mohlo to být tak osm minut zpátky.
V davu byly maminky s dětmi, starci s deštníky, jiní s deštníky,
rozverný loudavý lid. Před startovní čárou mi to bylo jedno, za ní už míň.
Pořád lilo. Po těle husí kůže, chlupy vzhůru. Mohla jsem startovat tak deset
minut po začátku a to jen díky dravé vůli, už jsem se těšila, chtěla se rozběhnout.
Za startem jsem začala tvrdší boj a spoluúčasníci to moc nechápali. Neměli ze
mě radost. Já z nich taky ne, ale to byla spíš jen póza. Docela mě to
bavilo. Kličkovala jsem a cpala se, protože mě nebolelo koleno a chtěla jsem si
užít rychlost. Když to nešlo davem, podeběhla jsem pásku vyznačující trasu a
zřejmě se diskvalifikovala, ale to v Šanghaji nikoho nezajímá. Trasa je
vyznačena vágně. Pravidla jsou striktní, ale dodržují se také vágně. Mimo trasu
se běželo mnohem líp. Hlídala jsem si, abych neběžela kratší trasu než ostatní.
Po pěti kilometrech se trasa lehce uvolnila, déšť ustával a začalo mě bolet
koleno. Už jsem nemusela porušovat pravidla a ani bych nemohla. Pocamrala jsem
se ionťákem a trochu přidusila. Do desátého kilometru to bylo s kolenem dost
k nesnesení. U dalšího pojidla jsem se, už zkušená, zastavila. Taky jsem měla
alibi, neboť jsem o tom přemýšlela už párkrát cestou. Pak začala bolest
ustupovat a byla to trochu nuda, která ale děsně rychle utekla. Jak se blížil
konec, zjistila jsem, že už moc nemůžu. Začala jsem zrychlovat hodně hodně
hodně…pozdě. Nechtělo se mi do toho, holka Ostuda. A pak v cíli dlouhá řada
procedur, šla jsem s davem, odevzdávala a přijímala. Sebrali mi číslo, ale
na oplátku dali certifikát. Ještě než se jim zhroutil systém. Takže mi věřte,
uběhla jsem Šanghajskej půlmaraton a pokud si příště nezapomenu vzít aulin,
poběžim jinde, znova. Moc dobře se mi teď nechodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat